Měla bych se vyspat, když jsme šli spát až okolo třetí minulou noc. Moje tělo ale na takové věci nedbá, prostě každý den vstáváš v sedm, tak teď budeš taky vstávat v sedm. Ležím tedy dalších několik hodin v posteli a vymýšlím, co vlastně budeme dělat. Upřímně jsme po intenzivním týdnu docela unavení, a tak se rozhodneme, že budeme jenom odpočívat. Okolo poledne se vydáváme na pláž, je škaredý počasí (to znamená že je sice pořád 30 stupňů, ale hodně fouká a je pod mrakem), bereme si s sebou jednu osušku, pro jistotu. Když se ale dostáváme k pláži (jsem na sebe pyšná, že bookuji hotel tak blízko pláže), zjišťujeme, že vlny jsou asi dvoumetrové a že všude vlají červené vlajky. Chvíli si smáčíme nohy ve vodě (přecejenom, je to moře), nenápadně ochutnávám, že je fakt slaný, a za chvíli začíná pršet. Plná pláž (na toto období) se během minuty vylidní, za 5 minut přestane pršet a lidé jsou zase zpátky. Procházíme se po pláži a mimo jiné narážíme na plno odpadu a plastů, které vyplavuje moře.

Později plavčíci uvolní asi dvě nebo tři části pláže ke koupání, a jdeme se tedy vykoupat. Ono to vlastně znamená že člověk jde nejdřív 50 metrů po kolena ve vodě a pak si do vody sedne, protože dál už se chodit nedá. Později večer se jdeme podívat po městě, co tady mají hezkého a co bychom si dali k jídlu. Zjišťujeme, že hezkého tu není vůbec nic, ani všudypřítomné vystavené mladé dívky, a k jídlu si toho také moc nedáme, jelikož jsme si navykli na ceny z Bangkoku. 160 Bahtů za jídlo fakt dávat nechceme. Nakonec končíme s osmaženým kouskem masa za 100 Bahtů, ale alespoň se z toho trošku oba najíme.

Také uvažujeme nad tím, jestli chceme jet lodí na Phi Phi Islands nebo to vzít dál a horší cestou přímo do Krabi autobusem. Trošku nás děsí představa utopení sen a rozbouřeném moři, jako se tak stalo jen pár dní předtím, než jsme přejeli do Phuketu. Stahujeme se aplikaci Windy a nakonec uznáváme, že to asi zvládneme. Bookujeme si tedy přejezd přímo v hotelu, který je paradoxně levnější, než na webových stránkách. Navíc pokud si koupíte vyzvednutí z hotelu a přejezd lodí, zaplatíte jenom zlomek ceny za to, než kdybyste si to kupovali odděleně. Ráno tedy čekáme na vyzvednutí místního taxíku, který přijíždí téměř o hodinu později. Na to, že je to thajský řidič, jede přímo ukázkově, a my v klidu stíháme naši loď na Phi Phi Islands.

Na cestu si projistotu dáváme Kinderyl, jelikož vůbec nevíme, co s náma cesta lodí udělá, a neradi bychom strávili celý zbytek dne zvracením. Cesta je nakonec bezproblémová, je krásně slunečno, mírný vítr, ale loď je téměř plná a tím pádem se skoro nehýbe. Jediné, co je trošku nepříjemné, je, že Kinderyl nás oba uspává, takže nakonec si hledáme klidné místečko a na půl hodiny usínáme. Po příjezdu na Phi Phi Islands vybírají jakousi turistickou daň, která jde do kapsy kdoví komu, ale je to jenom 20 nebo 30 Bahtů, takže se to dá zvládnout.

Na Phi Phi se jdeme ubytovat do prvního pokoje, který má okna, na která jsme zvyklá (jde tedy jimi alespoň nějaké světlo). Vyrážíme na vyhlídky, které jsou zaznačené v aplikaci, ze které jsme až do tohoto dne byli nadšení – maps.me. Cestu k nim nevědomky volíme delší, ale ostrov má tak možná 5 kilometrů na délku a dva na šířku, tím pádem to není nic hrozného. Na první vyhlídce zase platíme vstupné dědečkovi v budce který tam pravděpodobně i bydlí, ale tam to za to stroprocentně stojí. Přecházíme na další vyhlídku, pravděpodobně jako jedni z deseti turistů denně (všichni ostatní se rozhodnou, že pláž a pivo je lepší možnost). Tam sice docházíme, ale nakonec se rozhodneme vstupné neplatit a jít dál, protože přecijenom vyhlídka kouká na stejnou stranu ostrova. Vyrážíme tedy na třetí vyhlídku. Vyježděná cesta auty mizí a my jdeme po úzké pěšince, kde možná někdy někdo chodí. Přicházíme ke třetí vyhlídce, na kterou se během sezóny asi taky platí vstupné, my jsme ale jediní lidé široko daleko, a tak se tam na chvíli zastavujeme a obdivujeme moře táhnoucí se po celém obzoru a průzračně modrou vodu.

Naše mapa nám ukazuje, že když půjdeme o kousek dál, můžeme udělat pěkné kolečko a vrátit se zprátky k hotelu. Vydáváme se tedy po cestě, která nejdříve vypadá stejně jako ta předchozí úzká pěšinka, pak se z ní stává koryto vymleté vodou a nakonec mizí úplně. Na mapách je zaznačená jako silnice. No výborně. Prodíráme se křovím kolem ostnatého drátu, potkáváme obrovské pavouky, nohy se nám zachytávají každou chvíli do malých, ale pevných lián s trny a všude po těle nás štípe hmyz. My se ale nevzdáme, žejo, a prodíráme se dál. Když se doprodíráme k neprostupnému lesu banánovníků, oba trošku panikaříme a já začínám uvažovat o tom, jak se přivolává pomoc a jak nás tam ten vrtulník asi najde. Každopádně ostrov je tak malý, že víme, že když se dostaneme z kopce dolů k vodě, tak se neztratíme, a můj plán na záchranu vrtulníkem nevychází. Nakonec se vracíme na něco, co vypadá jako zarostlá cesta, a docházíme k prvním domům. Místní na nás koukají jako na zjevení, jelikož jsme se právě celý poškrábaní a pokousaní vynořili z džungle. Chvíli trávíme u vody, kde si oplachujeme rány slanou vodou (je to jako dezinfekce, ne?) a pak se vydáváme dál k našemu hotelu. Podobné dobrodružství odmítám zažít, ale to ještě nevím, co dalšího mě čeká.

Večer se jdeme najíst naproti do roztomilé restaurace, kde jsme si dali i oběd. Jídlo mají opravdu výborné a mě překvapivě není ještě po ani jednom jídle špatně, že by v něm byl nějaký lepek. Ve tři ráno mě ale probouzí Michalovo zvracení a tím pádem jsem si to s doporučením místní restaurace rozmyslela. Michal zvrací během noci několikrát a já pro jistotu hledám, jestli má místní nemocnice otevřeno. Přemýšlím, jestli je to jenom z jídla nebo jestli ho třeba něco nekouslo. Každopádně ráno nás čeká další dobroužství, předem zabookovaný celodenní přejezd z Phi Phi Islands na Koh Phangan (hodina na lodi, dvě a půl v autobuse a další hodina a půl na lodi). Připravuju ráno všechno možný, co bychom mohli během dne, kdy je Michalovi špatně potřebovat, odnáším oba batohy na zádech do přístavu (ještě, že mají dohromady asi jenom 15 kilo) a vydáváme se na cestu.

Cesta nakonec není tak příšerná, Michal většinu prospí a špatně mu taky není. Čeká nás už jenom poslední úsek cesty, hodina a půl na lodi, která nejdřív zastavuje na Koh Samui a poté na Koh Phangan, kde máme vystoupit. Asi 10 minut po vyplutí vplouváme do bouřky. No výborně, tolik se bojíme, že špatný počasí bude na západním pobřeží, až zapomeneme na východní pobřeží. Loď se houpe ze strany na stranu a otřásá hůř, než letadlo, za okny je vidět obzor jenom málokdy, většinou není vidět nic dalšího, než voda. Plavčíci procházejí lodí a rozdávají nám sáčky na zvracení. Na lodi je asi 30 lidí a je o něco málo větší než parník na brněnské přehradě, takže není divu, že se houpe jako divá. Během cesty nikdo ani nedutá, až se nakonec z bouřky dostaneme a připlujeme na Koh Samui. Tam oznamují, že na Koh Tao, což je třetí zastávka, kvůli špatnýmu počasí už dneska nic nejede a lidé budou muset zůstat jednu noc na Koh Samui. My se naštěstí vydáváme dál, ještě s nově přistupujícími, takže loď je najednou plná a mnohem těžší, houpe se tedy pořád, ale alespoň už ne tolik. Navíc děti z toho mají srandu než cokoliv jiného, takže se při každém nárazu na vlnu smějí.

Okolo páté hodiny večer dorážíme na Koh Phangan a snažíme se dostat na hotel, který je asi dva kilometry daleko. Normálně bychom to v klidu šli pěšky, ale Michalovi je pořád špatně, takže si bereme sdílený taxík. Chtějí ale po nás 100 Bahtů za člověka, s čím je posíláme.. no vlastně nikam, ale chceme to jít radši pěšky. Nakonec nám dají cenu 100 za oba, což už bereme a jedeme na hotel, kam přijíždíme asi za 5 minut, jak je to blízko.