První den na Koh Phanganu trávíme u chatky. Nejdál, kam se dostaneme, tak je pláž, která je asi 30 kroků daleko. Já většinu času ležím v houpací síti před chatkou a Michal střídavě leží v posteli a sedí venku na terase. Potřebujeme si odpočinout, po tom víc jak týdnu intenzivního turistování, navíc když je Michalovi celý den špatně. Pláž na Koh Phanganu je hezká, nikde nikdo. Většinu dne je ale naprosto nepoužitelná, protože je odliv a voda zhruba 80 metrů do moře stojí. V té velké kaluži chodí místní a sbírají mušle a zapomenuté krabi, které pak dělají těm několika desítkám turistů v místních restauracích. Všude je klid, ticho, nikde nikdo.

Další den se vydáváme na výlet. Všechny příručky vám řeknou, že si máte půjčit motorku a jet se projet po ostrově. Rozhodneme se, že jsme na to moc velcí strašpytlové (hlavně, že jsme si vyřídili ty mezinárodní řidičáky) a nakonec jdeme k vodopádům pěšky. Ono to chození pěšky má také něco do sebe. Sice je to pomalejší a nedstanete se všude, ale zase toho vidíte mnohem víc. Potkáváte lidi, kteří na vás divně koukají, protože tady na motorce jezdí i osmiletý děcka. Potkáváte psi, kteří po motorkách ani neštěknou, ale vás by nejradši sežrali za živa. Po asi hodině a něco přicházíme k vodopádům, kde v tu chvíli začíná pršet. Za minutu ale už zase neprší, takže se jdeme projít, chceme udělat menší okruh, ale cestu nemůžeme najít, a tak se pro jistotu vracíme, nerada bych se zase ztratila. Nakonec se dostáváme na rozcestí a vydáváme se tou částí, kterou bychom se vrátili, na parádní vyhlídku. I když jsou vodopády malé a téměř vyschlé, je to hezký celodenní výlet. Večer si bookujeme u hotelu přejezd na Koh Samui, který paradoxně stojí spoustu peněz. Navíc vás nevyzvednou u hotelu, takže ráno jdeme pěšky do přístavu, kde se dozvídáme, že loď má asi půl hodiny zpoždění. Nakonec odjíždíme snad i přeplněnou lodí na Koh Samui.

Na Koh Samui máme hotel blízko přístavu a tak se vydáváme pěšky, jak jinak. Je to asi 10 minut cesty a hotel je opravdu nádherný. Jediný co, tak nás nepustí dřív, než ve 2, kdy je check-in. Pochybuju, že mají v hotelu víc než 10 hostů a nikde jinde se nám to ještě nestalo, ale tak co se dá dělat, dáváme si batohy do úschovny, což je akorát zeď u recepce a jdeme se projít. Vydáváme se na cestu k soše Buddhy, která se tyčí nad ostrovem, což je docela hezká procházka. Poté se vydáváme dál k jednomu z chrámů, který je vystavený na rybníčku, ve kterém plavou nechutně obrovské ryby. Snažíme se najít si nějaké jídlo, ale evidentně se to moc nenosí, a tak si kupujeme jenom něco malého v 7-eleven. Po druhé se vracíme k hotelu a jdeme se ubytovat, a zjišťujeme že asi 15 kroků od chatky máme bazén. U něj pak trávíme celé odpoledne, protože se nám nechce absolutně nic dělat. Později jdeme vyzkoušet i druhý bazén, který je prakticky na pláži a chvíli se koupeme i v moři. Nic se ale nevyrovná našemu bazénu před chatkou, a tak tam trávíme celý další den.

Večer jdeme na večeři do hotelové restaurace, což jsem snad nikdy v životě nedělala. Nemáme ale náladu chodit po okolí a hledat smaženou rýži kdoví kde. Od osmi hodin večer se hraje finále Wimbledonu a od desíti finále mistrovství světa ve fotbale. Přímo u hotelu je sportbar, tak se tam jdeme dívat. Kupujeme si plechovku pití za 50 Bahtů a díváme se na Wimbledon. Poté si k nám sedá chlap, který se přišel koukat na fotbal. Vypadá jako Chorvat, ale je to moc sympatický Nor. Michal pak tráví večer povídání si s ním a já se snažím najít alespoň špetku zábavy ve fotbale.

V šest ráno nás budí první přistávající letadla na místním letišti. Letiště je prakticky za plotem a letadla nad námi létají ve výšce asi 60 metrů. Kdybych nevěděla, že první letadlo má přiletět v šest ráno, mám pocit, že na nás padá dům. Takhle se to ale dá zvládnout. Celý den trávíme u bazénu a okolo čtvrté se rozhodneme, že se půjdeme projít, podle naší skvělé mapy maps.me. Půjdeme od hotelu na vyhlídku, přejdeme kopec na druhou stranu a tam dojdeme na trhy, kde se najíme a půjdeme po pláži zpátky domů. První zásek nastává ve chvíli, kdy končí silnice a žádná cesta dál nevede. Obcházíme to ale nějakou dírou v plotě, a vypadá to, že nejsme první. Nakonec se vynoříme tam, kde chceme, vylezeme na kopec na vyhlídku, která je hezká, to nemůžu říct. Chceme sejít na druhé straně, kde jsou na mapě vyznačené serpentiny. Jediné, kam ale dojdeme, je chatka nějakých místních Thajců. Rozhodneme se to tedy obejít druhou cestou, bude to dál, ale cestu jsme alespoň viděli, jak vedla dolů. Michalovi říkám, že pokud to začne být divoký, jako předtím, tak že se vracíme a půjdeme to jako všichni ostatní. Cesta sice dolů vede, ale v půlce kopce končí a ztrácí se. Michal se mě snaží přesvědčit, že je tam vyšlapaná cesta, já mám ale pocit, že je tak maximálně vymeletá od vody. Mapa nám tvrdí, že se dole jednoduše napojíme na silnici. Scházíme tedy až úplně dolů a přicházíme k nějakému domu. U domu běhají dva psi, kteří, jakmile nás slyší prodírat se křovím (proč se pořád musíme něčím prodírat?!) tak začnou štěkat jako diví a snaží se k nám dostat. Stahujeme se tedy zpátky a že to nějak obejdeme. Přestávám myslet na to, že se mi do rukou a nohou každou chvíli zabodnou trny a že už mě zase poštípalo asi milion zvířat a jenom se snažím dostat z "cesty" na cestu. Přicházíme k domům, ale objevíme se na zhruba tři metry vysoké zdi a dole zrovna domy staví. Výborně. Naštěstí pod námi stojí pár Thajců, kteří nejdřív vymyslí, že nás vezme zrovna okolo projíždějící bagr. Nakonec jim dochází, že to takhle nepůjde, a jeden z nich přináší žebřík a ukazuje nám kudy slézt. Jsme zachráněni a já celá strachy ubrečená naštvaně mažu aplikaci z telefonu, že podle toho už nikdy nepůjdeme. To ale zjišťujeme, že ještě nemáme tak úplně vyhráno, protože se nějak musíme dostat z komplexu domů. Nakonec se nám to daří a my se vydáváme po pláži na trhy, kde se najíme a jdeme po pláži a kus po silnici zase zpátky domů.

Další den ráno se vydáváme na cestu zpátky do Bangkoku. S hotelem jsme si zabookovali přejezd autem, lodí a autobusem do Surat Thani, což je město na pobřeží. Do Surat Thani přijíždíme okolo třetí hodiny odpoledne a vlak nám jede až v 9 hodin večer. Nechtěli jsme ale jet pozdější lodí, protože víme, jak to dopadlo minule, když jsme jeli na moři odpoledne. Už i takhle jsme jeli v dešti a nebylo to nic příjemného. Čekáme tedy několik hodin v Surat Thani, kde akorát dřepíme na nádraží, protože v tu chvíli, co jsme přijeli, začíná obrovský slejvák, který trvá až do doby, než nastupujeme do vlaku. Jedeme nočním vlakem zpátky do Bangkoku a i když má vlak zpoždění, přijíždíme docela načas. Vezeme se metrem (kde je mimochodem mobilní signál, nechápu) a přicházíme do hotelu, kde nám zase říkají, že nás pustí do pokoje až ve dvě. Jdeme se tedy alespoň trochu převléct a umýt na záchody a poté odcházíme na procházku do Bangkoku. Jsme v části, kam jsme se předtím nedostali, a tak se jdeme projít do Lumphini Parku, kde si volně chodí obrovští ještěři a poté se jdeme projít do nákupního centra, kde jsou padělky snad každé věci, na kterou si budete schopni vzpomenout.

Poté se vracíme zpátky na hotel, ubytováváme se a jdeme si najít večeři. Chceme si symbolicky dát Pad Thai, které nám v Bangkoku chutnalo, ale nemůžeme hrozně dlouho žádné najít. Nějaké nacházíme a večeříme u stánečku, kam lákáme spoustu dalších bělochů. Poté se vracíme na naši ulici, která je spíše takovou párty ulicí, a sedáme si do nejklidnějšího baru, kde výrazně snižujeme věkový průměr, dáváme si pití a pozorujeme fascinující páry bílých padesátníků kteří tráví večer (a nebo celý den) s podobně starou Thajkou.

Další den ráno balíme batohy a jdeme se ještě podívat na střešní bazén, podle kterého jsme vybírala hotel. Střešní bazén je pěkný, ale mě dochází, že pokud se půjdeme koupat, tak nám budou mokré plavky hnít v batohu dalších 24 hodin, než je na druhé straně světa vytáhneme a usušíme. Nakonec se tedy koupat nejdeme a odjíždíme na letiště.

O šest hodin později přilétáme do Dubaje. Místního času je asi 7 večer, my v té době máme 10 večer. Počítáme s tím, že budeme nějakou dobu procházet letištěm, nakonec se ale ukáže, že na letišti jsme pravděpodobně jediní lidé. Nikde nikdo. Procházíme tedy s našimi minibatůžky ven (naše velký batohy zůstávají v útrobách letiště a snad nám je další den naloží do správného letadla) a jedeme do centra Dubaje. Z klimatizovaného letiště přecházíme na klimatizovanou zastávku, jedeme klimatizovaným metrem a pak jdeme klimatizovaným tunelem až ke klimatizovaném nákupnímu centru Dubai Mall, takže si až do první chvíle, co vylezeme na pár minut ven, neuvědomujeme, jaké je vedro. Procházíme se Dubai Mall a díváme se na Dubai Fountain a Burj Khalifu, a snažíme se najít něco k pití. Koupit láhev vody je v Dubai Mall evidentně nemožné. Nakonec okolo 10 odcházíme z Dubai Mall (všude ještě plno lidí, všichni evidentně chodí nakupovat až v noci) a přejíždíme do hotelu. Jdeme si lehnout, jelikož podle našeho času máme už 2 hodiny ráno. Ráno se probouzím o půl šesté, což je půl deváté v Bangkoku a koukám do stropu. Letadlo nám letí okolo druhé odpoledne, takže máme ještě čas se jít projít po další části Dubaje. Jdeme se podívat na místní trhy a nakonec kupujeme trošku čaje a koření, které smlouváme z původní částky na asi třetinu a jedeme na letiště. Na letišti nacházíme místa, kde Emirates rozdává zmrzliny, takže se trošku přejíme všech možných zmrzlin a neslehne nám snad až do Londýna, jelikož v letadle máme taky spoustu jídla. Když letíme nad Brnem, zapínám internet a píšu našim, ale vidím druhou stranu Brna. Táta mi ale posílá fotku našeho letadla. :)

Do Londýna přijíždíme okolo sedmé večer. Projít pasovou kontrolou trvá asi pět minut, ale pak čekáme dvacet minut na batohy. Přijídží jako jedny z posledních, ale přijíždí. Sedáme na metro a jedeme domů. Jsme úplně mrtví, protože podle času v Bangkoku máme asi 3 ráno. Nakonec přijíždíme domů a mě trvá ještě další týden se vyhrabat z jet lagu.