Jak jsem psala minule, nočním vlakem do Chiang Mai to byla vysloveně pohodička lahodička. Možná kdyby tam nejela klima na asi 18 stupňů, bylo by to trošku příjemnější, ale to se dá jednoduše vyřešit legínama, svetrem a ponožkama. Takže mimochodem takový tip – i když budete mít svoje zavazadlo při ruce, zabalte si menší batůžek s oblečením a všemi cenostmi, který si dáte k hlavě. Zaprvé si budete mít co oblíct a zadruhé se nemusíte strachovat, že Vám něco ukradnou.

Ráno jsme dojeli do Chiang Mai, kde na náš vlak už čekali snad všichni taxikáři z města. Za 50 Bahtů na osobu Vás naloží do "taxíku", což je ve skutečnosti auto se zakrytou korbou a dvěma lavičkama. Pokud to jde, snažte si sednou spíše dovnitř, alespoň nebudete po cestě mít pocit, že vypadnete a neotrávíte se výfukovými plyny. A když budete trošku smlouvat, dostanete se i třeba na 45 Bahtů za osobu (ano, usmlouvali jsme si 10 Bahtů, no aspoň pak bylo na zmrzlinu).

Hodili jsme si batohy do hotelu, dali si sprchu, jelikož už jsme byli zase úplně zpocení, a vydali se prozkoumat město. Upřímně jsme měli chrámů už docela dost, ale stejně byly zajímavé – město je velice blízko Číně a tak byl vliv Číny na jejich architekturu značný. Jeden z nejlepší chrámu, do kterého jsme se šli podívat, byl Wat Chedi Luang. Je tam totiž jak chrám, tak několik různých podobizen Buddhů, tak muzeum a starý chrám, na kterém jako atrakce pro turisty místní údržbáři vytrhávali plevel ze střechy, ve výšce zhruba asi 20 metrů bez jakéhokoliv jištění.

Večer nám doporučila majitelka hotelu Saturday market, který byl přímo za rohem, a byl to upřímně nejlepší market, na kterém jsme byli. A to nejenom proto, že jsme na něm měli jídlo asi za 120 Bahtů, které zahrnovalo kupu masa, rýžové nudle, mango, zmrzlinu, sushi a smažený kokosový pudink. Prostě chodíte od stánku ke stánku a neochutnejte to, když kousek sushi stojí 3 Kč a mango 7.

Další den jsme měli objednanou návštěvu sloní rezervace, a můžu říct, že to byl suverénně nejlepší zážitek z celého Thajska. Sloní rezervaci, stejně tak jako program jsme vybírali opravdu pečlivě, pročetli spoustu recenzí a podle fotek zkoumali, jestli to bude tak, jak si to představujeme. Nakonec jsme vybrali Elephant Nature Park a jejich program Elephant Trails na celý den. Okolo osmé ráno nás vyzvedli v hotelu a naložili do auta společně s dalšími účastníky. Během cesty nám pustili video o tom, jak se v okolí slonů chovat a také video o Elephant Nature Park. Na místě jsme dostali dostali oděvy, které nás měly chránit od špíny (neuchránily) a šli jsme ke slonům. Nejdříve jsme je nakrmili banánana a poté každý dostal tašitčku s banány a cukrovou třtinou a šli jsme se slony na procházku. Poté jsme s nimi sešli k řece a řekou prošli zpátky. Celý okruh neměl víc jak 500 metrů, ale strávili jsme tam alespoň 2 hodiny, a bylo to naprosto úžasné. Od začátku jsme se slonů vůbec nebáli a krmili si je, na pokyn ošetřovatelů jsme je jako první hladili, stoupli si mezi ně, krmili je přímo do pusy a ne přes chobot, umývali je, a tak dále. Překvapilo mě, kolik lidí mělo ze slonů nejenom respekt, ale i strach. Po procházce následoval oběd a můžu říct, že to bylo suverénně nejlepší jídlo, které jsme v Thajsku jedli. Po obědě jsme šli se slony do bahenní koupele, kde jsme je nejdřív pozorovali a poté je natírali blátem. Ošetřovatelé si nás oblíbili, takže brzo jsme byli od bahna také my dva, a to doslova od hlavy až k patě. Poté jsme se slony prošli k malému rybníčku, kde jsme je vykoupali (a sebe taky, díky ošetřovatelům) a nakonec jsme je naposledy nakrmili, šli se umýt a jeli domů. Můžu říct, že zážitek to byl opravdu bezkonkurenční a klidně bych si to dala znovu! I když to byla suverénně nejdražší aktivita (25000 Bahtů na člověka), opravdu to za to stálo, a jsem ráda, že jsme dali naše peníze zrovna této rezervaci.

Večer se jdeme podívat na Sunday market, který nás vůbec neosloví, a na Night Bazaar, který nás osloví ještě méně. Co ale konečně nacházíme, tak je prádelna, kde si necháváme vyprat a usušit skoro všechno oblečení, co máme, a to za 90 Bahtů.

Další den jsme se vydali na výšlap na největší horu široko daleko, jak už to ostatně máme ve zvyku. Klasicky si chytíte ten červený taxík a vyjedete nahoru, vyšlápnete si 300 schodů (nebo vyjedete výtahem), podíváte se okolo a sjedete zase dolů. My jsme se rozhodli pro dobrodružnější cestu – k úpatí hory dojedeme na kolech (opravdu super nápad, v tom 30 stupňovým horku a 80% vlhkosti) a nahoru si to vyšpláneme pěšky (úplně stejné podmínky, fakt super nápad). Od místní zoo vede tzv Monk's Trail, který je značený roztrahnými rouchy mnichů. Asi v půlce narazíte na lesní chrám, ale jinak nepotkáte ani živáčka. Poté, co se dostanete úplně pod vrchol k silnici, můžete se vydat buď po silnici a nebo to obejít přes meditační centrum a ubytovnu mnichů. Doporučuji vydat se právě druhou cestou, jelikož na silnici by vás pravděpodobně přejelo první auto nebo první turisté, kteří si půjčili motorku. Je to ale horší cesta, takže M si asi dva metry před vrcholem rozrazil hlavu o kmen stromu. Naštěstí mám mladší sourozence, kurz první pomoci a v batohu jsme nosili First Aid Kit, takže ošetření pro mě bylo hračka. Když dojdete do chrámu, zjistíte, že jste navíc vykutáleně obešli vstup za zbylo vám 30 Bahtů na člověk za vstup, což pak můžete utratit za Mango Sticky Rice.

Když jsme se zablácení, zpocení a zkrvavení vyškrábali konečně nahoru, výhled za to opravdu stál. A člověk pak má pocit, že si ho mnohem více zaslouží, než když tam vyjede taxíkem. Každopádně večer nám mělo letět letadlo do Phuketu, takže jsme se dolu raději svezli. Šli jsme se ještě podívat na další lesní chrám, který zároveň sloužil jako meditační škola, a dokázala bych si tam představit meditovat, nebýt toho, že jsem tam viděla největšího pavouka v životě.

Po cestě zpátky na hotel nás chytá příšerný déšť, a my si to jedeme jak jinak, než na kole. Přijde nám to ale jako parádní sranda, máme plášťenky, takže alespoň nejsme úplně mokří, ale zároveň nevidíme na krok před sebe, jak je déšť hustý. Příjíždíme na hotel, trochu se sušíme a chytáme si červený taxík na letiště, který po nás chce jenom 80 Bahtů, místo asi 150, o kterých nám říká paní z hotelu. Asi mají v tom dešti málo klientů.

Přijíždíme na letiště a čekáme na naše letadlo do Phuketu. Hledáme nějaké jídlo, ale všechno stojí minimálně dvakrát tolik, a tak si kupujeme jenom pytlík oříšků a já doluji jednu ze svých tyčinek, které často slouží jako snídaně a oběd. Čekáme na letadlo, o kterém nám pár týdnů předem přišla zpráva, že se mění čas odletu asi o hodinu dříve. Letadlo má ale zpoždění, takže stejně vylítáme v původním čase. Po vzletu začnou letušky obsluhovat a my dostáváme jídlo, o kterém jsme úplně zapomněli, že jsme si ho vůbec objednali. Náš pytlík oříšků, které jsme snědli před odletem, připadá tak v niveč. Let je docela v pohodě, ale hází to víc, než obvykle. Když přistáváme, tak to s letadlem hází ze strany na stranu, a i těsně před přistáním jsme každou chvíli nebezpečně naklonění hned vpravo a hned vlevo. Pilot tedy přerušuje přistání, Thajsky něco vysvětluje do kabiny a v angličtině z něho vyjde jenom "Phuket, bad weather". Naštěstí nás zachraňuje vedle nás sedící Thajka, která říká, že budeme půl hodiny kroužit nad letištěm v bouřce, dokud nepřestane. Letecké katastrofy mám shlédlé všechny aspoň 4x, takže si projistotu připomínám, co všechno se v takových situacích může stát. Létání kolem dokola v bouřce není nic příjemného, ale snažím se to alespoň trochu zaspat a poslouchám u toho Harryho namluveného Lábusem. Na další pokus už přistáváme úplně hladce a snad o půl druhé ráno se konečně dostáváme z letiště ven.

Říkám si, jak byl skvělý nápad objednat si taxík z letiště na hotel (který je asi 50 minut autem), i když stál 800 Bahtů. Taxík na nás čeká a veze nás do Patongu do našeho hotelu. O půl třetí příjíždíme do hotelu, kde zrovna nefunguje elektrika. Ono se není čemu divit, když se podíváte, jak ji mají všude zapojenou. Leháme si ale do postele a usínáme za silného bubnování deště.