V dubnu 2018 jsme se rozhodli, že v létě se vydáme na nějaký větší výlet. Poměrně rychle nám došlo, že pokud nechceme utratit vše, co jsem zatím v Londýně vydělali, budeme se muset vydat spíš na východ než na západ do Ameriky. A tak se zrodil nápad vyjet do Thajska. Nechtěli jsme jet s žádnou cestovkou, přece to zvládneme úplně jednoduše sami, že ano. A tak začal hon na letenky a plánování.

Letenky

Vzhledem k tomu, že bydlíme v Londýně a já nadevšecko obdivuji letadla, chtěli jsme alespoň jednou letět z Heathrow. Zároveň jsme věděli, že chceme letět s nějakou normální společností, jelikož létání s Ryanair se dá na ty dvě hodiny přežít, ale my poletíme těch hodin 12. Nakonec se nám jako nejlepší jevily dvě varianty – Emirates s přestupem v Dubaji a Thai, kteří létají přímo. Nakonec jsme se rozhodli pro paradoxně nejlevnější variantu, a to letět s Emirates. Skákala jsem jako malá radostí, jelikož jsem si hrozně moc přála s nimi letět a zároveň všechny naše lety byly s A380, největším dopravním letadlem na světě. Takže si asi dokážete představit moji dětskou radost.

Letenky nás nakonec stály 940 GBP, tedy asi nějakých 28 000 Kč pro dva lidi.

Od začátku jsme věděli, že si budeme brát krosny a rozhodně ne kufry. Ty by byly praktické tak možná, pokud jedete na jedno nebo dvě místa. Jelikož jezdíme stanovat docela často, s balením jsme neměli žádný problém. Jediné, co jsme museli zařídit jinak a promyslet byla cestovní lékárnička – obvykle se objedeme s jednou náplastí a paralenem, ale tentokrát jsem chtěla být připravená na všechno možné, přece jenom jedeme tak daleko a do neznáma. Nakonec nejpoužívanějším artiklem naší cestovní lékáranička byla dezinfekce na odřeniny a antibakteriální gel na ruce, ale o tom později.

Co se týče očkování, tak jsme oba byli očkovaní na žloutenky a tetanus, nechali jsme se tedy navíc naočkovat proti břišnímu tyfu. Nechávali jsme si to dělat v Česku než jsme odjeli a jedno očkování stálo necelých 1000 Kč (i s poplatkem 150 Kč za aplikaci, dobrá sazba asi za tu vteřinu, co to trvá, než se to píchne...).

Nechtěla jsem si toho zabalit moc, věděla jsem, že to budeme tahat na zádech všechno. Nakonec to úplně stačilo, pokud tedy nepotřebujete na každý den vyprané voňavé tričko – ono stejně zůstane voňavé jenom asi do doby, než dojdete z pokoje ke dveřím hotelu. Pokud stejně jako já tápete a vymýšlíte, co všechno byste s sebou měli mít, přidávám svůj seznam:

Dál jsem do batohu přihodila zmiňovanou lékárničku, ručník, kartáček a pastu, opalovací krémy, sprej proti komárům, kameru, knížku a tím to tak skončilo. Když jsem dala batoh na váhu na letišti, měl asi 7 kilo.

Od začátku jsme věděli akorát to, že letíme do Bangkoku a za dalších 18 dní letíme z Bangkoku zpět do Londýna. Hledali jsme informace všude možně, od Tripadvisoru, přes Pinterest až po kamarády a nakonec jsme zvolili následující plán:

Bangkok –> Ayutthaya –> Chiang Mai –> Phuket –> Koh Phi Phi –> Koh Phangan –> Koh Samui –> Bangkok

Na spoustě míst jsme trávili pouze jeden nebo dva dny, nejdéle jsme byli na začátku v Bangkoku tři noci a na Koh Phangan také tři noci.

Bangkok

Do Bangkoku jsme přiletěli asi v 6 večer a než jsme vylezli z letiště, byla už tma. To byla jedna z nepraktických věci na celém Thajsku, slunko tam zapadá opravdu brzy (cca 18:45). Přejeli jsme místním vlakem do centra a pak jsme se jako správní turisté s batůžkem rozhodli, že do hotelu půjdeme pěšky. Asi hodinu. Po městě, ve kterém jsme životě nebyli, v zemi, kterou vůbec neznáme. Každopádně tato cesta byla paradoxně jediná, u které jsem neměla pocit, že by na nás lidé divně koukali, protože jdeme pěšky a nevezeme se tuk tukem. Ani jednou jsme nezabloudli, žádný z Thajců si nás ani nevšiml (kromě snad jednoho taxikáře) a my jsme po hodině cesty došli na hotel. Jelikož v té době jsme měli asi 12 dopoledne, očekávala jsem, že spát moc nebudeme, ale lehli jsme do postele a když jsme se další den v 7 ráno probudili s budíkem, naznali jsme, že jsme jako přejetí parním válcem (v Lodnýně v té době byly 2 ráno) a spali jsme dál až do 11. Ony tomu docela dost napomáhaly i okna v hotelu a nejenom v tomto. Ony jsou totiž takové... dost často neexistující. A pokud už nějaké okno máte, většinou je to 20 centimetrů od protější zdi, zhruba tolik místa na to, abyste natáhli ruku a zkontrolovali, jestli prší.

Každopádně jsme se další den vydali na prozkoumání Bangkoku. Docela dost rádi chodíme, a proto jsme se rozhodli, že tuktuky úplně vynecháme a raději vše projdeme pěkně pěšky. Průměrně jsme tak denně nachodili asi 11 kilometrů a za celou naši třítýdenní cestu to bylo asi 190 km.

Věděli jsme, že se chceme podívat na některé z chrámů a prostě se podívat co kde je. Ono totiž nic moc jiného snad ani v Bangkoku kvidění není. Takže jsme viděli Wat Pho s ležícím buddhou, Wat Arun, Golden Mountain Temple, Wat Traimitr s obrovským zlatým buddhou a mramorový Wat Ben. Tyto buddhistické chrámy samy o sobě zaberou alespoň hodinu na prohlídku, a pokud jste uchváceni buddhismem, jako jsem se brzy stala já, budete chtít sedět v rožku a pozorovat věřící, jak přicházejí k motlitbám (? zas takový expert na buddhismus nejsem). Do každého chrámu se platí menší vstupné, nejvíce jsme platili do Wat Pho (100 Bahtů za člověka), v dalších jsme platili většinou 50 Bahtů.

I když na párty nějak moc nejsme, nechtěli jsme vynechat Khao San Road, snad nejznámější párty ulici v Bangkoku. Naobou stranách ulice jsou bary nebo masážní salony, které na chodníku lemují stánky s jídlem, od Pad Thai přes pečené štíry až po kokosovou zmrzlinu. Pečené štíry jsme vynechali, ale Pad Thai a kokosovou zmrzlinu jsme si dali. Paradoxně musím říct, že Pad Thai za 40 Bahtů, které jsme si dali u stánečku, kde paní kapala dešťová voda přímo do mísy se zeleninou, bylo nejlepší, které jsme za celou dobu měli. Kokosová zmrzlina neurazila, ale že bychom ji potřebovali ještě jednou, to zase ne (ale stejně jsme si ji dali).

Mimo chrámů jsme se procházeli po ulicích, kde by bílého člověka nepotkal (oni když všichni jezdí tuktukama a taxíkama, tak se není čemu divit, že bílého potkáte jenom v okolí památek. Ulice jsou naházené jedna přes druhou, domy postavené jak se zrovna hodilo a na kadé ulici potkáte alespoň jeden stánek s jídlem a asi pět obchodů 7-eleven. Se stánky s jídlem jsme se snažili řídit heslem "čím víc Thajců, tím lepší" ale ne vždy to úplně platilo a ne vždy to bylo nutné. Každopádně jídlo bylo výborné, to se musí nechat, a dokonce i se svou bezlepkovou dietou jsem se každý den najedla (i když v tom vedru to moc potřeba nebylo a stejně jsem všechno jídlo zase vychodila a vypotila, takže pokud hledáte rychlou odtučňovací kůru, tři týdny v Thajsku pro mě znamenaly několik kilo dolů.

Jediný den, kdy jsme se rozhodli použít místní dopravu, bylo když jsme se potřebovali dostat na nádraží. Nakonec jsme se ale rozhodli pro místní Uber (který se jmenuje Grab) a stál nás asi 100 Bahtů za asi 20 minut cesty. Z nádraží jsme se vydali vlakem do Ayutthaya (netuším, jak bych tohle měla vyskloňovat), což je bývalé hlavní město Thajska. Lístek na vlak jsme si koupili na místě. Dočetli jsme se že druhá třída stojí asi 50 Bahtů a třetí, což je hodně punková záležitost, asi 20 Bathů. Říkali jsme si, že zas takový punk nepotřebujeme, že si klidně těch pár Bahtů připlatíme. No ale paní na přepážce se rozhodla jinak a s kdovíjakou turistickoupřirážkou nám chtěla prodat druhou třídu za 500 Bahtů. Takže jsme se nakonec vezli třetí třídou za celkem 40 Bahtů, kam se prodávají místenky evidentně jenom Thajcům. Každopádně nedá se říct, že by to byl zas až tak jiný zážitek od toho, co se dá zažít s Českými dráhami, takže zas takový punk to není.

V Ayutthaya jsme se byli podívat do rozpadlých chrámů, které ve svém největším rozkvětu musely být ohromné. Kažopádně jelikož se nedá jít prakticky nikam dovnitř, celý den jsme byli ve výhni. My jsme večer měli nasednout na noční vlak do Chiang Mai a někde jsme se dočetli skvělý tip, který za těch 300 Bahtů navíc stoprocentně stál. A to, že jsme si přímo naproti nádraží bookli hotel, takže jsme si ráno měli kam hodit batohy a večer se kde osprchovat a převlíct.