MICHAELANOCZ

První den na Koh Phanganu trávíme u chatky. Nejdál, kam se dostaneme, tak je pláž, která je asi 30 kroků daleko. Já většinu času ležím v houpací síti před chatkou a Michal střídavě leží v posteli a sedí venku na terase. Potřebujeme si odpočinout, po tom víc jak týdnu intenzivního turistování, navíc když je Michalovi celý den špatně. Pláž na Koh Phanganu je hezká, nikde nikdo. Většinu dne je ale naprosto nepoužitelná, protože je odliv a voda zhruba 80 metrů do moře stojí. V té velké kaluži chodí místní a sbírají mušle a zapomenuté krabi, které pak dělají těm několika desítkám turistů v místních restauracích. Všude je klid, ticho, nikde nikdo.

Další den se vydáváme na výlet. Všechny příručky vám řeknou, že si máte půjčit motorku a jet se projet po ostrově. Rozhodneme se, že jsme na to moc velcí strašpytlové (hlavně, že jsme si vyřídili ty mezinárodní řidičáky) a nakonec jdeme k vodopádům pěšky. Ono to chození pěšky má také něco do sebe. Sice je to pomalejší a nedstanete se všude, ale zase toho vidíte mnohem víc. Potkáváte lidi, kteří na vás divně koukají, protože tady na motorce jezdí i osmiletý děcka. Potkáváte psi, kteří po motorkách ani neštěknou, ale vás by nejradši sežrali za živa. Po asi hodině a něco přicházíme k vodopádům, kde v tu chvíli začíná pršet. Za minutu ale už zase neprší, takže se jdeme projít, chceme udělat menší okruh, ale cestu nemůžeme najít, a tak se pro jistotu vracíme, nerada bych se zase ztratila. Nakonec se dostáváme na rozcestí a vydáváme se tou částí, kterou bychom se vrátili, na parádní vyhlídku. I když jsou vodopády malé a téměř vyschlé, je to hezký celodenní výlet. Večer si bookujeme u hotelu přejezd na Koh Samui, který paradoxně stojí spoustu peněz. Navíc vás nevyzvednou u hotelu, takže ráno jdeme pěšky do přístavu, kde se dozvídáme, že loď má asi půl hodiny zpoždění. Nakonec odjíždíme snad i přeplněnou lodí na Koh Samui.

Na Koh Samui máme hotel blízko přístavu a tak se vydáváme pěšky, jak jinak. Je to asi 10 minut cesty a hotel je opravdu nádherný. Jediný co, tak nás nepustí dřív, než ve 2, kdy je check-in. Pochybuju, že mají v hotelu víc než 10 hostů a nikde jinde se nám to ještě nestalo, ale tak co se dá dělat, dáváme si batohy do úschovny, což je akorát zeď u recepce a jdeme se projít. Vydáváme se na cestu k soše Buddhy, která se tyčí nad ostrovem, což je docela hezká procházka. Poté se vydáváme dál k jednomu z chrámů, který je vystavený na rybníčku, ve kterém plavou nechutně obrovské ryby. Snažíme se najít si nějaké jídlo, ale evidentně se to moc nenosí, a tak si kupujeme jenom něco malého v 7-eleven. Po druhé se vracíme k hotelu a jdeme se ubytovat, a zjišťujeme že asi 15 kroků od chatky máme bazén. U něj pak trávíme celé odpoledne, protože se nám nechce absolutně nic dělat. Později jdeme vyzkoušet i druhý bazén, který je prakticky na pláži a chvíli se koupeme i v moři. Nic se ale nevyrovná našemu bazénu před chatkou, a tak tam trávíme celý další den.

Večer jdeme na večeři do hotelové restaurace, což jsem snad nikdy v životě nedělala. Nemáme ale náladu chodit po okolí a hledat smaženou rýži kdoví kde. Od osmi hodin večer se hraje finále Wimbledonu a od desíti finále mistrovství světa ve fotbale. Přímo u hotelu je sportbar, tak se tam jdeme dívat. Kupujeme si plechovku pití za 50 Bahtů a díváme se na Wimbledon. Poté si k nám sedá chlap, který se přišel koukat na fotbal. Vypadá jako Chorvat, ale je to moc sympatický Nor. Michal pak tráví večer povídání si s ním a já se snažím najít alespoň špetku zábavy ve fotbale.

V šest ráno nás budí první přistávající letadla na místním letišti. Letiště je prakticky za plotem a letadla nad námi létají ve výšce asi 60 metrů. Kdybych nevěděla, že první letadlo má přiletět v šest ráno, mám pocit, že na nás padá dům. Takhle se to ale dá zvládnout. Celý den trávíme u bazénu a okolo čtvrté se rozhodneme, že se půjdeme projít, podle naší skvělé mapy maps.me. Půjdeme od hotelu na vyhlídku, přejdeme kopec na druhou stranu a tam dojdeme na trhy, kde se najíme a půjdeme po pláži zpátky domů. První zásek nastává ve chvíli, kdy končí silnice a žádná cesta dál nevede. Obcházíme to ale nějakou dírou v plotě, a vypadá to, že nejsme první. Nakonec se vynoříme tam, kde chceme, vylezeme na kopec na vyhlídku, která je hezká, to nemůžu říct. Chceme sejít na druhé straně, kde jsou na mapě vyznačené serpentiny. Jediné, kam ale dojdeme, je chatka nějakých místních Thajců. Rozhodneme se to tedy obejít druhou cestou, bude to dál, ale cestu jsme alespoň viděli, jak vedla dolů. Michalovi říkám, že pokud to začne být divoký, jako předtím, tak že se vracíme a půjdeme to jako všichni ostatní. Cesta sice dolů vede, ale v půlce kopce končí a ztrácí se. Michal se mě snaží přesvědčit, že je tam vyšlapaná cesta, já mám ale pocit, že je tak maximálně vymeletá od vody. Mapa nám tvrdí, že se dole jednoduše napojíme na silnici. Scházíme tedy až úplně dolů a přicházíme k nějakému domu. U domu běhají dva psi, kteří, jakmile nás slyší prodírat se křovím (proč se pořád musíme něčím prodírat?!) tak začnou štěkat jako diví a snaží se k nám dostat. Stahujeme se tedy zpátky a že to nějak obejdeme. Přestávám myslet na to, že se mi do rukou a nohou každou chvíli zabodnou trny a že už mě zase poštípalo asi milion zvířat a jenom se snažím dostat z "cesty" na cestu. Přicházíme k domům, ale objevíme se na zhruba tři metry vysoké zdi a dole zrovna domy staví. Výborně. Naštěstí pod námi stojí pár Thajců, kteří nejdřív vymyslí, že nás vezme zrovna okolo projíždějící bagr. Nakonec jim dochází, že to takhle nepůjde, a jeden z nich přináší žebřík a ukazuje nám kudy slézt. Jsme zachráněni a já celá strachy ubrečená naštvaně mažu aplikaci z telefonu, že podle toho už nikdy nepůjdeme. To ale zjišťujeme, že ještě nemáme tak úplně vyhráno, protože se nějak musíme dostat z komplexu domů. Nakonec se nám to daří a my se vydáváme po pláži na trhy, kde se najíme a jdeme po pláži a kus po silnici zase zpátky domů.

Další den ráno se vydáváme na cestu zpátky do Bangkoku. S hotelem jsme si zabookovali přejezd autem, lodí a autobusem do Surat Thani, což je město na pobřeží. Do Surat Thani přijíždíme okolo třetí hodiny odpoledne a vlak nám jede až v 9 hodin večer. Nechtěli jsme ale jet pozdější lodí, protože víme, jak to dopadlo minule, když jsme jeli na moři odpoledne. Už i takhle jsme jeli v dešti a nebylo to nic příjemného. Čekáme tedy několik hodin v Surat Thani, kde akorát dřepíme na nádraží, protože v tu chvíli, co jsme přijeli, začíná obrovský slejvák, který trvá až do doby, než nastupujeme do vlaku. Jedeme nočním vlakem zpátky do Bangkoku a i když má vlak zpoždění, přijíždíme docela načas. Vezeme se metrem (kde je mimochodem mobilní signál, nechápu) a přicházíme do hotelu, kde nám zase říkají, že nás pustí do pokoje až ve dvě. Jdeme se tedy alespoň trochu převléct a umýt na záchody a poté odcházíme na procházku do Bangkoku. Jsme v části, kam jsme se předtím nedostali, a tak se jdeme projít do Lumphini Parku, kde si volně chodí obrovští ještěři a poté se jdeme projít do nákupního centra, kde jsou padělky snad každé věci, na kterou si budete schopni vzpomenout.

Poté se vracíme zpátky na hotel, ubytováváme se a jdeme si najít večeři. Chceme si symbolicky dát Pad Thai, které nám v Bangkoku chutnalo, ale nemůžeme hrozně dlouho žádné najít. Nějaké nacházíme a večeříme u stánečku, kam lákáme spoustu dalších bělochů. Poté se vracíme na naši ulici, která je spíše takovou párty ulicí, a sedáme si do nejklidnějšího baru, kde výrazně snižujeme věkový průměr, dáváme si pití a pozorujeme fascinující páry bílých padesátníků kteří tráví večer (a nebo celý den) s podobně starou Thajkou.

Další den ráno balíme batohy a jdeme se ještě podívat na střešní bazén, podle kterého jsme vybírala hotel. Střešní bazén je pěkný, ale mě dochází, že pokud se půjdeme koupat, tak nám budou mokré plavky hnít v batohu dalších 24 hodin, než je na druhé straně světa vytáhneme a usušíme. Nakonec se tedy koupat nejdeme a odjíždíme na letiště.

O šest hodin později přilétáme do Dubaje. Místního času je asi 7 večer, my v té době máme 10 večer. Počítáme s tím, že budeme nějakou dobu procházet letištěm, nakonec se ale ukáže, že na letišti jsme pravděpodobně jediní lidé. Nikde nikdo. Procházíme tedy s našimi minibatůžky ven (naše velký batohy zůstávají v útrobách letiště a snad nám je další den naloží do správného letadla) a jedeme do centra Dubaje. Z klimatizovaného letiště přecházíme na klimatizovanou zastávku, jedeme klimatizovaným metrem a pak jdeme klimatizovaným tunelem až ke klimatizovaném nákupnímu centru Dubai Mall, takže si až do první chvíle, co vylezeme na pár minut ven, neuvědomujeme, jaké je vedro. Procházíme se Dubai Mall a díváme se na Dubai Fountain a Burj Khalifu, a snažíme se najít něco k pití. Koupit láhev vody je v Dubai Mall evidentně nemožné. Nakonec okolo 10 odcházíme z Dubai Mall (všude ještě plno lidí, všichni evidentně chodí nakupovat až v noci) a přejíždíme do hotelu. Jdeme si lehnout, jelikož podle našeho času máme už 2 hodiny ráno. Ráno se probouzím o půl šesté, což je půl deváté v Bangkoku a koukám do stropu. Letadlo nám letí okolo druhé odpoledne, takže máme ještě čas se jít projít po další části Dubaje. Jdeme se podívat na místní trhy a nakonec kupujeme trošku čaje a koření, které smlouváme z původní částky na asi třetinu a jedeme na letiště. Na letišti nacházíme místa, kde Emirates rozdává zmrzliny, takže se trošku přejíme všech možných zmrzlin a neslehne nám snad až do Londýna, jelikož v letadle máme taky spoustu jídla. Když letíme nad Brnem, zapínám internet a píšu našim, ale vidím druhou stranu Brna. Táta mi ale posílá fotku našeho letadla. :)

Do Londýna přijíždíme okolo sedmé večer. Projít pasovou kontrolou trvá asi pět minut, ale pak čekáme dvacet minut na batohy. Přijídží jako jedny z posledních, ale přijíždí. Sedáme na metro a jedeme domů. Jsme úplně mrtví, protože podle času v Bangkoku máme asi 3 ráno. Nakonec přijíždíme domů a mě trvá ještě další týden se vyhrabat z jet lagu.

Měla bych se vyspat, když jsme šli spát až okolo třetí minulou noc. Moje tělo ale na takové věci nedbá, prostě každý den vstáváš v sedm, tak teď budeš taky vstávat v sedm. Ležím tedy dalších několik hodin v posteli a vymýšlím, co vlastně budeme dělat. Upřímně jsme po intenzivním týdnu docela unavení, a tak se rozhodneme, že budeme jenom odpočívat. Okolo poledne se vydáváme na pláž, je škaredý počasí (to znamená že je sice pořád 30 stupňů, ale hodně fouká a je pod mrakem), bereme si s sebou jednu osušku, pro jistotu. Když se ale dostáváme k pláži (jsem na sebe pyšná, že bookuji hotel tak blízko pláže), zjišťujeme, že vlny jsou asi dvoumetrové a že všude vlají červené vlajky. Chvíli si smáčíme nohy ve vodě (přecejenom, je to moře), nenápadně ochutnávám, že je fakt slaný, a za chvíli začíná pršet. Plná pláž (na toto období) se během minuty vylidní, za 5 minut přestane pršet a lidé jsou zase zpátky. Procházíme se po pláži a mimo jiné narážíme na plno odpadu a plastů, které vyplavuje moře.

Později plavčíci uvolní asi dvě nebo tři části pláže ke koupání, a jdeme se tedy vykoupat. Ono to vlastně znamená že člověk jde nejdřív 50 metrů po kolena ve vodě a pak si do vody sedne, protože dál už se chodit nedá. Později večer se jdeme podívat po městě, co tady mají hezkého a co bychom si dali k jídlu. Zjišťujeme, že hezkého tu není vůbec nic, ani všudypřítomné vystavené mladé dívky, a k jídlu si toho také moc nedáme, jelikož jsme si navykli na ceny z Bangkoku. 160 Bahtů za jídlo fakt dávat nechceme. Nakonec končíme s osmaženým kouskem masa za 100 Bahtů, ale alespoň se z toho trošku oba najíme.

Také uvažujeme nad tím, jestli chceme jet lodí na Phi Phi Islands nebo to vzít dál a horší cestou přímo do Krabi autobusem. Trošku nás děsí představa utopení sen a rozbouřeném moři, jako se tak stalo jen pár dní předtím, než jsme přejeli do Phuketu. Stahujeme se aplikaci Windy a nakonec uznáváme, že to asi zvládneme. Bookujeme si tedy přejezd přímo v hotelu, který je paradoxně levnější, než na webových stránkách. Navíc pokud si koupíte vyzvednutí z hotelu a přejezd lodí, zaplatíte jenom zlomek ceny za to, než kdybyste si to kupovali odděleně. Ráno tedy čekáme na vyzvednutí místního taxíku, který přijíždí téměř o hodinu později. Na to, že je to thajský řidič, jede přímo ukázkově, a my v klidu stíháme naši loď na Phi Phi Islands.

Na cestu si projistotu dáváme Kinderyl, jelikož vůbec nevíme, co s náma cesta lodí udělá, a neradi bychom strávili celý zbytek dne zvracením. Cesta je nakonec bezproblémová, je krásně slunečno, mírný vítr, ale loď je téměř plná a tím pádem se skoro nehýbe. Jediné, co je trošku nepříjemné, je, že Kinderyl nás oba uspává, takže nakonec si hledáme klidné místečko a na půl hodiny usínáme. Po příjezdu na Phi Phi Islands vybírají jakousi turistickou daň, která jde do kapsy kdoví komu, ale je to jenom 20 nebo 30 Bahtů, takže se to dá zvládnout.

Na Phi Phi se jdeme ubytovat do prvního pokoje, který má okna, na která jsme zvyklá (jde tedy jimi alespoň nějaké světlo). Vyrážíme na vyhlídky, které jsou zaznačené v aplikaci, ze které jsme až do tohoto dne byli nadšení – maps.me. Cestu k nim nevědomky volíme delší, ale ostrov má tak možná 5 kilometrů na délku a dva na šířku, tím pádem to není nic hrozného. Na první vyhlídce zase platíme vstupné dědečkovi v budce který tam pravděpodobně i bydlí, ale tam to za to stroprocentně stojí. Přecházíme na další vyhlídku, pravděpodobně jako jedni z deseti turistů denně (všichni ostatní se rozhodnou, že pláž a pivo je lepší možnost). Tam sice docházíme, ale nakonec se rozhodneme vstupné neplatit a jít dál, protože přecijenom vyhlídka kouká na stejnou stranu ostrova. Vyrážíme tedy na třetí vyhlídku. Vyježděná cesta auty mizí a my jdeme po úzké pěšince, kde možná někdy někdo chodí. Přicházíme ke třetí vyhlídce, na kterou se během sezóny asi taky platí vstupné, my jsme ale jediní lidé široko daleko, a tak se tam na chvíli zastavujeme a obdivujeme moře táhnoucí se po celém obzoru a průzračně modrou vodu.

Naše mapa nám ukazuje, že když půjdeme o kousek dál, můžeme udělat pěkné kolečko a vrátit se zprátky k hotelu. Vydáváme se tedy po cestě, která nejdříve vypadá stejně jako ta předchozí úzká pěšinka, pak se z ní stává koryto vymleté vodou a nakonec mizí úplně. Na mapách je zaznačená jako silnice. No výborně. Prodíráme se křovím kolem ostnatého drátu, potkáváme obrovské pavouky, nohy se nám zachytávají každou chvíli do malých, ale pevných lián s trny a všude po těle nás štípe hmyz. My se ale nevzdáme, žejo, a prodíráme se dál. Když se doprodíráme k neprostupnému lesu banánovníků, oba trošku panikaříme a já začínám uvažovat o tom, jak se přivolává pomoc a jak nás tam ten vrtulník asi najde. Každopádně ostrov je tak malý, že víme, že když se dostaneme z kopce dolů k vodě, tak se neztratíme, a můj plán na záchranu vrtulníkem nevychází. Nakonec se vracíme na něco, co vypadá jako zarostlá cesta, a docházíme k prvním domům. Místní na nás koukají jako na zjevení, jelikož jsme se právě celý poškrábaní a pokousaní vynořili z džungle. Chvíli trávíme u vody, kde si oplachujeme rány slanou vodou (je to jako dezinfekce, ne?) a pak se vydáváme dál k našemu hotelu. Podobné dobrodružství odmítám zažít, ale to ještě nevím, co dalšího mě čeká.

Večer se jdeme najíst naproti do roztomilé restaurace, kde jsme si dali i oběd. Jídlo mají opravdu výborné a mě překvapivě není ještě po ani jednom jídle špatně, že by v něm byl nějaký lepek. Ve tři ráno mě ale probouzí Michalovo zvracení a tím pádem jsem si to s doporučením místní restaurace rozmyslela. Michal zvrací během noci několikrát a já pro jistotu hledám, jestli má místní nemocnice otevřeno. Přemýšlím, jestli je to jenom z jídla nebo jestli ho třeba něco nekouslo. Každopádně ráno nás čeká další dobroužství, předem zabookovaný celodenní přejezd z Phi Phi Islands na Koh Phangan (hodina na lodi, dvě a půl v autobuse a další hodina a půl na lodi). Připravuju ráno všechno možný, co bychom mohli během dne, kdy je Michalovi špatně potřebovat, odnáším oba batohy na zádech do přístavu (ještě, že mají dohromady asi jenom 15 kilo) a vydáváme se na cestu.

Cesta nakonec není tak příšerná, Michal většinu prospí a špatně mu taky není. Čeká nás už jenom poslední úsek cesty, hodina a půl na lodi, která nejdřív zastavuje na Koh Samui a poté na Koh Phangan, kde máme vystoupit. Asi 10 minut po vyplutí vplouváme do bouřky. No výborně, tolik se bojíme, že špatný počasí bude na západním pobřeží, až zapomeneme na východní pobřeží. Loď se houpe ze strany na stranu a otřásá hůř, než letadlo, za okny je vidět obzor jenom málokdy, většinou není vidět nic dalšího, než voda. Plavčíci procházejí lodí a rozdávají nám sáčky na zvracení. Na lodi je asi 30 lidí a je o něco málo větší než parník na brněnské přehradě, takže není divu, že se houpe jako divá. Během cesty nikdo ani nedutá, až se nakonec z bouřky dostaneme a připlujeme na Koh Samui. Tam oznamují, že na Koh Tao, což je třetí zastávka, kvůli špatnýmu počasí už dneska nic nejede a lidé budou muset zůstat jednu noc na Koh Samui. My se naštěstí vydáváme dál, ještě s nově přistupujícími, takže loď je najednou plná a mnohem těžší, houpe se tedy pořád, ale alespoň už ne tolik. Navíc děti z toho mají srandu než cokoliv jiného, takže se při každém nárazu na vlnu smějí.

Okolo páté hodiny večer dorážíme na Koh Phangan a snažíme se dostat na hotel, který je asi dva kilometry daleko. Normálně bychom to v klidu šli pěšky, ale Michalovi je pořád špatně, takže si bereme sdílený taxík. Chtějí ale po nás 100 Bahtů za člověka, s čím je posíláme.. no vlastně nikam, ale chceme to jít radši pěšky. Nakonec nám dají cenu 100 za oba, což už bereme a jedeme na hotel, kam přijíždíme asi za 5 minut, jak je to blízko.